Můj příběh

Jsem máma 4 dětí, která měla mnoho různých přesvědčení o výchově a mateřství – než jsem měla vlastní děti.

Přesvědčení o matkách, o dětech, co určitě nikdy dělat nebudu a co naopak určitě dělat budu.

Představovala jsem si, že na své děti nikdy nebudu křičet, vždy mě bude zajímat jejich názor, který budu respektovat, i kdyby byl jiný, než ten můj, budu jim dávat svobodu se projevovat a nesnažit se je formovat podle sebe.

Budu mít doma vždycky uklizeno a taky se o sebe budu hezky dál starat, abych nebyla jako ty servané a neopečovávané mamky v teplákách.

Chtěla jsem, aby hlavně byli dobře a slušně vychované, aby se měli v životě dobře, byli zdravě sebevědomí a abychom byli dobří parťáci.

Byla jsem si jistá, že moje dítě se nikdy nebude válet po zemi v obchodě a křičet, aby si něco vynutilo. Nebude křičet, aby se mnou manipulovalo, nebo mi snad dělalo nějaké naschvály.

Začalo se to měnit ten den, co se mi narodilo moje první miminko. I jeho příchod na svět byl jiný, než jak jsem si představovala a pokud máš ráda příběhy zrození, můžeš si ten můj první přečíst tady.

Rozšířila jsem svoje vzdělání a služby o lektorování nošení dětí v šátku i nosítku, manipulaci s miminky, plavání doma ve vaně (vaničkování), bezplenkování a poradkyně v oblasti výběru látkových plenek, a začala jsem chodit na osobní návštěvy do rodin. 

Otevřela jsem další dvě velmi úspěšné pobočky Plaváčku a mýma rukama prošlo během osmi let v Plaváčku tisíce rodin. A taky se mi narodily další tři děti, každé s novým – vlastním tématem, každé jiné, které postupně měnily můj přístup k miminkám a dětem obecně.

Přivedlo mě to ke zkoumání emocí dětí a ke komunikaci s nimi, k tomu, že už to nejde dál způsobem, který fungoval dřív. Že to jsou od narození svébytné bytosti, které přesně vědí, co potřebují a je na nás, abychom se naučili rozumět jejich řeči a jejich potřebám. Že pláč je jen jedním ze způsobů komunikace, a i s miminky se jde naučit komunikovat bez zbytečného pláče. Že už se nenechají formovat tím, co by se mělo jak dělat, co by měly jak umět, jací by měli být, aby splňovali kritérium pro „hodna lásky a přijetí“.

Moje směřování ale velmi ovlivnilo korona období, kdy byly bazény zavřené a já jsem si najednou uvědomila, jak zdroj mojí obživy může ze dne na den zmizet. 

Navíc se čtyřmi dětmi a minimálním časem na práci jsem horko těžko hledala čas na docházení do rodin a další osobní konzultace. 

Měla jsem doma malé miminko, rok a půl staré druhé batole, školkáčka a prvňáka na domácí výuce. Všechno mi padalo na hlavu, i to, co jsem si do té doby myslela, že nám skvěle funguje. Můj muž byl většinu času v práci a já jsem si připadala na všechno sama. Došla jsem si až do úplného vyhoření, večer jsem si přála, abych se ráno už neprobudila. Když náhodou přišel muž domů dřív, okamžitě jsem vypadla z domu, ať už pracovat, nebo za kamarádkou, hlavně jsem potřebovala doslova utéct z domu.

Bála jsem se říct si o pomoc, že budu zase odmítnutá. Že tím dám najevo, jak jsem neschopná. Přestože jsem ze své podstaty člověk, který miluje život, umím se radovat z maličkostí a na každé životní výzvě hledám, co mi přinese dobrého a zajímavého, ale najednou jsem ztratila všechen svůj optimismus a radost ze života. Byla jsem protivná a naštvaná, věčně nespokojená máma.

A přesto bych to nepřiznala! Omlouvala jsem si to, že je to obdobím, děti jsou přeci malé, je blbá doba, mám toho moc, … Ale přece svoje děti miluju a jsou moje, chtěla jsem je! Pořád jsem přemýšlela jen jak toho stihnout ještě víc. Když mi někdo řekl „ty jsi tak úžasná, obdivuju tě, kolik toho stíháš se čtyřmi dětmi“, rozbrečela jsem se. Nechtěla jsem toho vůbec zvládat tolik. Ale neuměla jsem to jinak.

Tohle „dno zoufalství“ mě přivedlo k uvědomění, že to nemůžu dělat pořád stejně a očekávat nový – lepší výsledek. 

Objevila jsem skvělý systém, jak si přehledně utřídit domácnost, aby šetřila můj čas na hledání věcí i na úklid. Vzdělávala jsem se v oblasti komunikace a partnerských vztazích, abych se naučila lépe komunikovat svoje vlastní potřeby. Nejdřív jsem ale potřebovala objevit, co to vlastně moje potřeby jsou, protože se mě na ně nikdy nikdo neptal. 

Přesně jsem si vzpomněla na větu, kterou jsem slýchala v dětství „mně nezajímá, co ty chceš, prostě to uděláš takhle!“ A víte, kdy jsem si ji zvědomila? Když jsem ji v zoufalství řekla svému dítěti! To mě probralo, stop, tak takhle ne. Mě přece zajímá, co moje děti chtějí. Zajímají mě jejich potřeby. Pojďme se naučit, jak v takhle velké rodině svoje potřeby sladit a naplňovat každému to, co potřebuje.

Takhle jsem objevila skvělý nástroj, který dokáže pracovat s potřebami jednotlivých členů rodiny, s komunikačními typy, talenty i potenciálem a dokáže až zázračně odhalovat, proč některé věci v rodině nefungují a jak je snadno vylepšit, aby se všem lépe žilo. Tím nástrojem jsou Životní mapy.

Byla jsem tak nadšená z výsledků a uvědomění, které přinesly Životní mapy mně i mým dětem, že jsem vstoupila do výcviku a stala jsem se lektorkou Životních map. Dávalo mi to obrovský smysl – když chci vychovávat své děti s respektem, potřebuji mít nejdřív respekt k sobě a vyřešit si své vlastní bolístky a „spouštěče“ z dětství, jinak mi je děti budou mačkat pořád dokola a já ve své vlastní bolesti s respektem reagovat nedokážu. Proto se často dospěláci v náročných situacích mění v ty malé raněné a ukřičené děti, nebo raději z těch situací utečou pryč, aby je nemuseli řešit vůbec. No jo, jenže od dítěte neutečeme, je to spouštěč, který je nám pořád v patách 😊

Co jsem díky tomuto náročném období objevila já? Svůj ZEN. Místo, kde je mi dobře, kde se cítím bezpečně, které mě zazdrojuje i v náročných situacích. Klid, který v sobě dokážu najít i navzdory nepříznivým okolnostem a tomu, že se všechno neděje úplně podle mých přestav. Jistotu, že se všechno děje tak, jak se to dít má, v můj nejlepší prospěch, i když to teď zrovna třeba ještě nevidím. Spokojenost a „osvícení“ ve své každodennosti, kdy mým chrámem je mé tělo a tak, jak jsem nyní (i se svými sračičkami), se cítím dost dobrá. Cítím se milovaná, protože i kdyby mě nikdo jiný nemiloval, miluju sama sebe tak, jak nyní jsem. Jsem takto v pořádku, i když je možná ještě spousta věcí, které můžu postupně vylepšovat. Netlačím na sebe, nepotřebuji všechno zvládnout. Ne hned. Dokážu se radovat z každého drobného úspěchu a oceňovat sama sebe. Dřív jsem k tomu vždycky potřebovala potvrzení z venku, od někoho. Slyšet jak jsem dobrá, šikovná, … 

Dřív jsem hledala místa, kde se cítím dobře, sama sebou, spokojená. Teď jsem to místo našla v sobě a můžu ho tak mít pořád s sebou, nemusím už za ním nikam jezdit.

I když nejsem dokonalá, i když občas pláču a někdy křičím, jsem zenová máma. A ráda ti podám ruku, abys nastoupila do té správné loďky, na které už nemusíš pádlovat jako blázen. Dám ti mapu a ukážu ti, jak zacházet s kormidlem, abys našla svou zenovou zátoku i bez pádlování a nechala se do ní odvést proudem.

3 tipy, jak se uklidnit v náročné situaci

Těším se, až se seznámím s tebou, ať už v kurzu, na životní mapě, nebo na konzultaci!

ABSOLVOVANÉ VÝCVIKY A KURZY